Bylina o bohatýru Ilju Muromcovi a dědku Semjonovi

Přišli reportéři za dědkem Semjonem. „Dědo Semjone Semjonyči, tys prý jednou bohatýra Ilju Muromce potkal. Povyprávěj!“

„To bylo tak. Jdu se navečer na palouček za naší chaloupkou projít. A co nevidím? Na paloučku bohatýr Ilja Muromec, holoubek sivý, stojí, v ruce zlatý luk, ocelová tětiva napnutá, stříbrným šípem na mne, dědu Semjona, míří.

A povídá: - Dědo Semjone, kalhoty si stáhni! -

Nechtělo se mi, teplo už nebylo, ale co bych Iljušenkovi radost neudělal.

A Ilja Muromec, bohatýr náš, povídá: - Dědo Semjone, vykakej se do trávy! –

Nechtělo se mi, ale zlatý luk, ocelová tětiva napnutá, stříbrný šíp na dědu Semjona míří, co bych Iljušenkovi, bohatýru našemu, radost neudělal.

A Ilja Muromec, holoubek sivý, povídá: - Dědo Semjone, a teď to pojez! –

Nechtělo se mi, babka dobrý boršč uvařila, nač si chuť kazit. Ale zlatý luk …. Inu, proč bych Ijlušenkovi radost neudělal.

A Ilja Muromec se smál, až se břízky ohýbaly a kamení ze skal padalo. Smál se, za břicho se popadal, až mu zlatý luk z ruky vypadl.

A tu já, dědek Semjon, liška podšitá, zlatý luk seberu, ocelovou tětivu natáhnu a stříbrným šípem na Ilju Muromce, bohatýra našeho, mířím.

A povídám: Iljo, Iljušenko,  bohatýre náš, holoubku sivý, kalhoty si stáhni!

A vy se mě teď, moloďci, ptáte, zda jsem Ilju Muromce, bohatýra našeho, jednou potkal?

Taková je pravda. Povečeřeli jsme spolu.“