Přednáška na téma
Teorie relativity aneb za všechno může Einstein
close

         Vážení sešlí, u příležitosti tohoto semináře dovoluji si proslovit několik hlavních myšlenek z mé přednášky o teorii relativity na mezinárodním relativistickém symposiu v Mnichově (Hradišti), která měla světový ohlas zejména v okolí Středokluk a v Kročehlavech.

         Než se úspěšný badatel rozhoupá k tomu, aby se odebral na zasloužený odpočinek pod státní penzí, přemítá o tom, zda čas, strávený rozmanitým způsobem v zaměstnání, byl krátký či dlouhý. Je to evidentně relativní a tudíž to člověka nutí k tomu, aby se s tím nějak vypořádal. Naštěstí dnes již nikdo nepochybuje o tom, že minulost minula a že žijeme v přítomnosti, zatímco budoucnost na nás čeká.

Ale co je to čas?

         Před podobným problémem stanul před lety Albert Einstein při podobné příležitosti, jako je ta dnešní. Asi si tenkrát zahrál na housle, a pak vymyslel teorii relativity v domnění, že se tím času nějak pomstí. Pomstil se ale jenom nám, neboť relativita nás dnes pronásleduje od školních škamen až do konce života. Protože zde není tabule, nebudeme se zdržovat psaním vzorců a jejich odvozováním; to si stejně jistě všichni pamatujete z hodin fyziky.
         Nicméně v krátkosti připomenu základní principy teorie relativity, které jsou:

         Čím vyšší rychlost, tím větší hmota, tím kratší vzdálenost a tím kratší čas.

         Jsou ovšem ještě dnes někteří, i vysokoškolsky vzdělaní badatelé, kteří tyto principy neberou na vědomí. Například nechvalně proslulý odtučňovací docent Rajko Doleček doporučuje shazovat nadměrnou váhu během. Je to evidentní volovina, neboť víme (dle Einsteina), že čím větší rychlost, tím větší hmota, čili čím rychleji otylec běží, tím více hmotí (resp. váží). Nehledě na to, že mu po běhu vytráví, takže se navrch ještě musí pořádně nadlábnout. Znalec teorie relativity tedy naopak volí co největší nehybnost.
         Druhou poučku o zkracování vzdálenosti při vyšší rychlosti znají z praxe motoristé, s výjimkou vlastníků vozů Škoda a jiných spřátelených popelnic; majitele bakeliťáka ovšem nepočítám ani mezi motoristy. Je evidentní, že vozy, schopné vyvinout vyšší rychlost, se v limitě blíží k jízdě po velmi krátké silnici. Kvůli nim by tedy ani nestálo zato nějaké silnice stavět. Proti tomu se ovšem vzbouřili v k.p. Stavby Otřesných (pardon, okresních) Silnic, jakož i v a.s. Výmol. Toto štěrkařsko - asfaltérské lobby se proto jalo důsledky teorie relativity likvidovat jednak rafinovanou úpravou povrchu vozovek, jednak za pomoci podplacených policajtů s radarem. Čímž ovšem tuto teorii nepřímo dokazují.
         Nejzapeklitější je třetí poučka, týkající se vlastního času. Čas sám o sobě je veličina relativní. Školnímu dítku plyne čas (ve škole) pomalu, dospělému čas letí (hlavně o dovolené). Jen si vzpomeňte, jak nekonečná se nám zdála například hodina dějepisu nebo matematiky , když se zkoušelo. Naproti tomu dnes - za osm a půl pracovní hodiny člověk nestačí ani nakoupit a vyřídit si pár maličkostí. Proč tomu tak je? Malý matematický důkaz: jeden rok představuje pro jednoleté batole plných sto procent života, kdežto pro stoletého kmeta pouhé procento jediné. Takže v dospělosti, abychom to všechno stihli, musíme běhat, lítat a vůbec se všelijak štvát. A tím je to ještě horší, neboť dle Einsteina se při vyšší rychlosti čas zkracuje. Takže čím víc se honíme, tím máme toho času méně. A uznejte, že tímhle je Einsteinova teorie dokázána, aniž jsme si museli lámat kebuli jediným vzorečkem.
         Nejkatastrofálnější důsledky stále rychleji plynoucího času pak pociťujeme sami na sobě. Mládež proti tomu instinktivně protestuje módou punkáčskou, zejména účesem. Účes punkáčův je totiž přesným negativem toho, jak bude jeho hlava za 40 let vypadat (a jak vypadáme někteří my). Tam, kde na punkáčově palici bujně se vypíná nabarvený a nalakovaný kohoutí hřeben, je na hlavě našeho vrstevníka nezřídka již pěkná mýtinka, kdežto tam, kde na našich skráních s pomocí vodiček, cibulové masti, odvaru z kopřiv a masáží podaří se občas vypěstovat skromný zašedlý porost, tam je punkáčova skráň drze vyholena, ne-li i přímo zapudrována. Punkáč nakonec nosí kruhy v uchu, kdežto my pod očima.
         Na druhé straně však my, badatelé, získáváme plynutím času přece jen určitou výhodu. Postupně se totiž zbavujeme placení alimentů, zatímco nebezpečí, že bychom museli platit nové, je den ze dne menší. Naše spanilé spolubadatelky jsou na tom relativně lépe. Po maturitě si mohli dovolit zestárnout nanejvýše tak o dva až tři roky (kvůli interesantnosti), načež lehce zabrzdili čas s pomocí a.s. Barvy - Laky a Chemodroga (společnost s ručením velmi omezeným). Také za pomoci módních salonů, kadeřnických provozoven, plastických chirurgů a tak. To jsou ovšem prostředky, jež muž užíti nemůže (až na některé výjimky). Například, představte si některého zde přítomného seriózního badatele v sukni s rozparkem až k uchu, no nic moc, že, a mladšího by ho to stejně neudělalo.
         Plynutí času má pak nesporný vliv i na vývoj našeho vkusu literárního. Cestou kol knihkupectví začíná přitahovat náš zrak literatura zdravotnická, ovšem zcela jiné tituly, než jaké jsme před 50 lety v zákoutích hltávali, namátkou třeba: Dieta žaludeční a žlučníková, Bolesti v zádech, Revmatismus a my, Nebojte se sklerózy, Chaloupka strýčka Parkinsona, Rady doktora Berličky, Pleteme se, Alzheimerova šibalství, Můj kamarád infarkt a podobně.
         A proto chutě vzhůru do zbývajících dvou třetin života!